Duben 2014

Černobílo

29. dubna 2014 v 16:53 | Angela |  Poetická duše
Poloprázdno
vybledlých
světel

Inspirativní
špína
a prach

Pohledy
do pocitů
stísněných

Působí
nekonečně
volně

Neznámo
o čase
zanikl

Mezi sloupy
oprýskaných
stejně

Chvíle
úniku
od reality

Bez zkoumání.



Pohádka

24. dubna 2014 v 14:30 | Angela |  Poetická duše
Co napsat
do řádků?

Pohádku,
kde končí
všechno šťastně.

Ta naše
jinak začíná.

Koncem
neexistujících
vzpomínek.

A žili šťastně
(nikdy)
i po smrti.

Procházka přírodou

21. dubna 2014 v 17:15 | Angela |  S foťákem v ruce


Vážně nemám ráda, když si celou dobu plánuji, co všechno bych chtěla napsat a potom se mi to vykouří z hlavy. Poslední dny jenom sedím doma, píši práci do školy, kterou už mám téměř hotovou, a učím se na přijímačky, "učím". Skoro každý mi říká, že to dám, ale já tomu stále nevěřím. Momentálně jsem v klidu, začnu panikařit až zítra při přijímačkách. Zítra je to obchodní akademie a pozítří gympl. Češtinu dám v pohodě, ale matiku tak jako tak ne. Myslím, že ani nemá cenu se učit, buď to vyjde, nebo ne. To je jedno, jsem s tím smířená. Přeji hodně štěstí i ostatním, kteří přijímačky je děláte, ať vám to vyjde.


Ještě před tím, kdy jsem se na poslední chvíli nasměrovala k učivu a školní závěrečné práci, jsem podnikla pár výletů do přírody, bylo to vážně úžasné, uvědomit si, jak krásnou krajinu máme v našem městě. Už za naším barákem jsou pole, louky i les. Provětráte si hlavu, srovnáte myšlenky a kocháte se přírodou.


Fotek mám mnohem více, některé i v mobilu, který je vybitý a rozbila se mi nabíječka, takže je projdu až někdy v později. Mám připravené i fotky Terezína, kde jsme nedávno byli se školou, na ten zážitek se taky těžko zapomíná.


Miluju procházky, škoda, že už není tolik času. Ale zase bude, ty dva měsíce utečou jako voda a budu mít času na rozdávání. Jak já už chci z tý školy vážně vypadnout, je to divný, ostatní chtějí zůstat, ale mě už to tam nebaví. Na konci budu smutná, možná budu i brečet, ale na druhou stranu budu ráda.


Takhle to dopadá, když zapomenu, co jsem chtěla psát, začnu psát hovadiny. Možná... hlavně jde o ty fotky, docela se mi líbí, nevím, po zmenšení jsou takové rozmazané. So long and good night...

Změny

20. dubna 2014 v 0:45 | Angela |  Poetická duše
Odcházet
s pocitem samoty.
Nacházet
duševní slaboty.

Rozhlížet se
do ranního slunce.
Bát se
nového průvodce.

Začátku jako rána
přicházejícího,
sama,
zmatku neustávajícího.

Nově zelenajících
lístků
pošlapaných
k zemi.

Ztracených
v záři
barevných květů
mezi drny.

Ve tmě křičí,
zůstanou v zapomění.
Vše, co zazdí,
všechny změny.

Při úplňku

17. dubna 2014 v 18:31 | Angela |  Poetická duše
Upřeně
hledět
do prázdna

V zajetí
zářivého
úplňku

Čekat
na klesnutí
víček
a nespoutaných
myšlenek,
které nepustí

Spánek
nepřichází
věčně

Hledat...

Město v oblacích

15. dubna 2014 v 14:18 | Angela |  Téma týdne


Opožděný článek napsaný k minulému TT.

Často si připadám jako jediný obyvatel města v oblacích. Jsem neustále mimo, létám mezi oblaky a přemýšlím nad nemožným. Sním, stále uzavřená ve vlastním světě, klidně mu říkejme právě město v oblacích.

Mám problém do toho světa pouštět ostatní, patří do něj jen imaginární bytosti a postavy, které si sama vymyslím nebo postavy z různých knih. Jsem hodně nedůvěřivá, těžko říct, jestli je to vrozené nebo spjaté s jistými událostmi mého života. Prostě nevěřím, nikomu.

Nemám ráda realitu, ani různé pravdy, které si nedokážu připustit, proto jsou pro mně oblaka a snění něco úžasného. Vlastně ne jenom kvůli útěku od reality, nebo ano? Hm... je to i jistý odpočinek, pocit štěstí a volnosti.

Ráda se cítím bezstarostně, všechno můžu hodit za hlavu, když se vypravím na procházku do přírody, do lesa nebo na louku. Pocit vanoucího větru, zvuky přírody a přesto klid, je to nezapomenutelný zážitek. Nevím proč, ale v lese se mi pokaždé vybavují nějaké verše básní. Většinou jsou to básně, které jsme četli ve škole a následně se je učili nazpaměť.

Listování čítankou pro mě též znamená pocit volnosti a létání v oblacích. Bezstarostné snění. I u čtení jakékoliv oblíbené knihy je to podobné, jen si sednout, zasnít se a nevnímat okolí.

Mám i sny, které si chci uskutečnit. Pozastavuji se akorát nad tím, že si nevěřím. Realita je jiná, je to těžké. Tolik bych toho chtěla, vydat knihu, cestovat, studovat a dělat to, co mě baví. Jenže snění mě od reality částečně upoutává a nedokážu se soustředit na to, k čemu snění zas tak úplně nestačí.

Žár zelených očí - 13. kapitola

1. dubna 2014 v 15:49 | Angela |  Žár zelených očí
Přináším další slibovanou kapitolu, tentokrát ji psala Ilonka. Je vážně skvělá, moc povedla, akorát zatím vůbec nevím, jak vymyslet pokračování a jak se to celé bude vyvíjet. Ale určitě se nějak domluvíme a dopadne to zajímavě. :D Tak přeji příjemné počtení!


Rychle jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikde nikdo nebyl a za dveřmi taky nikdo nebyl slyšet, ale nehodlala jsem se zbytečně zdržovat.

Okno nebylo moc velký, ale myslím, že se jím protáhnu. Rychle jsem pod něj podstrčila jednu krabici, kterou jsem použila jako schůdek. Rychle jsem se vyhoupla na výklenek u okna. Byl dost široký na to, abych se na něj pohodlně posadila. Vykoukla jsem ven. Výhled byl velice chudý- jen poloprázdné parkoviště a za ním les. Nic víc.

Sklo u okna ještě nebylo úplně venku, takže hrozilo, že bych se pořezala, kdybych hned vylezla ven. Proto jsem rychle seskočila zpátky a začala prohledávat krabice. Potřebovala jsem nějaký kus hadru. Rychle jsem ho našla a vylezla zpátky do výklenku.