Sirentmort - 5. kapitola

4. ledna 2014 v 13:30 | Angela |  Sirentmort
Přicházím se slibovanou kapitolou Sirentmortu... Je zatím asi nejdelší, ale nic moc se v ní nestane. I když... možná. Za úžasný banner vděčím Ewiline, děkuji! Přeji příjemné čtení... :)

Pátá kapitola

To hlavní mi stále uniká, nevím, proč tu jsem. Nechápu to, nechápu nic. Dřív mi to v podstatě bylo úplně jedno, ale ne, nebylo, jenom jsem to prostě moc neřešila. Jenže bych to měla vyřešit a co nejdřív. Chci zjistit tolik věcí, chci propustit všechny nevinné vězně, chci... žít normálně? Hlavně ne ve lžích a nespravedlnosti. Ale existuje dnes něco takového? Ne.

Musím stále přemýšlet nad tím rozhovorem, který spolu včera vedli ostatní. Měla bych útěk naplánovat dřív, než oni, potom už nebudu mít žádnou šanci. Je jasné, že je nepřimněji k tomu, aby mě vzali s sebou a snad ani nechci, bylo by to více složité v tak velkém počtu, sama bych to mohla zvládnout lépe. Navíc by mi kdykoliv mohli bodnout nůž do zad. Nesmím věřit. Nemám ale žádné plány, nevím, jak to podniknout. Zdrhnout, když sem vlezou obři a budou chtít někoho odvést na bičování? Nenápadně se protáhnout a následně se nechat zabít? Ne. Děkuji, nechci.


Nebo se mám pokusit o nějakou výtržnost a utéct, až mne budou odvádět? Dopadlo by to podobně. Je to moc složité.
Potichu zívnu a zavrtím se na posteli. Pod polštářem zašustí nějaký papír. Nevěnuji tomu moc velkou pozornost, ale následně sebou trhnu. Mike se na mě podezřívavě zadívá, je zvyklý na to, že sebou často házím, otočí se na druhý bok a nejspíš znovu zavře oči. Pomalu opatrně sáhnu pod polštář a rychle vytáhnu papír- vlastně dopis. Porozhlédnu se kolem sebe, jestli se někdo nedívá a vytáhnu ho z obálky. V momentu překvapení otevřu ústa a nevěřícně hledím na list papíru.

Drahá Samantho,

copak si na mne již nepamatuješ? Je toho jen záminkou nějakého plánu? Jsem zmatený, nechápu to, když tě odvedli... mám pocit, že se jim podařilo vymazat ti z hlavy nějaké důležité myšlenky, které by mohli pomoct našemu úniku. Ale bylo by to zvláštní, protože o našem plánu vědět nemohli, není nikdo, kdo by jim ho mohl prozradit. Nebo jsi to byla ty? Vzhledem k tvé odhodlanosti tomu nevěřím, ale mohli tě mučit, nebonalézt jiný způsob, jak tě donutit spolupracovat. Jsem opravdu zmaten a proto se ptám: Je to součást plánu, nebo mám určité výpadky a nevybavuješ si různé věci? Třeba ani to, že jsi mi důvěřovala...

Zmatený Adam

Je toto vtip? Připadám si najednou úplně rozechvěle, klepou se mi ruce, klepe se mi celé tělo a do očí se mi už zase hrnou slzy. Nejsem blázen... Udělali ho ze mně ty zrůdy. Kvůli nim si nic nepamatuji, jenom nějaké útržky. Nebo si ostatní dělají legraci? Čemu mám teď věřit? V hloubi duše stejně Adamovi věřím, věřím mu už od začátku. Je to nějaké znamení? Znamení toho, že ho znám už déle? Nejspíš od té doby, než jsem se ocitla v té děsivě prázdné mítnosti. Stále nechápu důvod, proč jsem se tu ocitla, ale vypadá to, že Adam by mi možná pomohl nějaké otázky vyjasnit a pomoct hledat odpovědi. Nevím, kde se ve mně vzala ta náhlá víra.

Přemýšlela jsem, co dělat. U dopisu byl i prázdný papír, pravěpodobně pro moji odpověď. Chtěla jsem tam toho napsat tolik, ale zároveň jsem v tom cítila něco nekalého. Možná to byla hloupost ptát se hned na takové otázky, ale musela jsem to vědět. Potřebovala jsem někoho, kdo mi mé myšlenky, moji minulost, pomůže oprášit. Doufala jsem, že si vzpomenu, jaké to dřív bylo. Dalším přáním už bylo jedině vypadnout. Sebrat se a jít. Utéct. A samozřejmě udělat něco pro spravedlnost, nejlépe zničit městské radní a propustit všechny nevinné. Stále se však všechno může zvrtnout, pokud to víc jde. Ale jistěže ano, vždycky může být hůř.

Vzala jsem do ruky černé pero, které bylo taky v obálce. Chtěla jsem začít psát... ale nešlo to. Zabodla jsem pero do papíru a potichu si povzdechla. Na tom místě se vytvořila velká kaňka. Bylo toho tolik a vůbec se to nedalo vypsat na papír. Nešlo to. Další půlhodinu jsem jen seděla a hleděla na prázdné řádky, které bych měla zaplnit svým přehnaně malým, ale úhledným, písmem. Nevím, na cojsem čekala, když jsem se však hrotem dotkla stránky, šlo to samo. Řádky se plnily rychlostí blesku.

Drahý... Adame?

Věříš tomu, že jsem možná ještě zmatenější, než ty? Na jednu stranu ten tvůj dopis beru jako vtip, protože nevím, jestli ti mohu věřit. Nepsal jsi ho s pomocí ostatních? Ale pokusím se ti věřit.

Nepamatuji si téměř vůbec nic, nevím, co se děje, ani co se stalo. Vybavují se mi pouze nějaké útržky a informace. Rozhodně to není součástí plánu, žádný plán nemám. Nedělám to schválně.

Potřebuji něco, co by mi pomohlo vyjasnit některé věci. Třeba by jsi mi mohl pomoct a napsat mi o tom, co se tu dělo dřív a proč mě vlastně odvedli. Snad se mi aspoň něco vybaví, jsem zoufalá.

Nedůvěřivá, ještě zmatenější a zoufalá Samantha

Pečlivě jsem papír složila a vrátila do obálky spolu s perem a dopisem od Adama. Jak mu ho ale předat? Nad tím jsem před tím nepřemýšlela, bude to ještě složitější, než věřit Adamovi a tomu, že mám vymazanou paměť. Jak se mi asi dostal pod polštář? Musela jsem zrovna spát, jinak bych si toho všimla. Jak je jen možné, že si toho nevšimli ostatní? Co když jsou v tom vážně taky zapojení?

Vypadá to, že všichni spí, i Adam je ke mně otočený zády. Co by se stalo, kdybych přešla přes celou místnost a strčila dopis Adamovi pod polštář? Nic nápadnějšího snad neexistuje. Byla jsem tak nedočkavá a chtěla znát Adamovu odpověď na můj dopis, ten pocit bezbrannosti byl tak nesnesitelný, jak to jen udělat...

Nejlepší to bude až zítra v noci, teď už všichni nemusí spát tak tvrdě a mohli by si všimnout. Adam to musel udělat taky tak a asi mu to i prošlo, snad se to podaří i mně. Nedočkavosti se asi nezbavím, měla bych si lehnou a ještě spát, ale neusnu, a tak jen ležím a koukám do stropu. Nenávidím tmu, ale už se pomalu vytrácí, pravěpodobně bude kolem sedmi hodin ráno. Za pár hodin nám sem šoupnou "snídani". Ehm... proč myslím na jídlo?

Měla bych řešit jiné věci, důležitější... Ale já místo toho myslím na hnusnej plesnivej chleba, ze kterýho se mi zvedá žaludek, a zakalenou vodu, kterou snad nabírají ze záchodové mísy. No fuj... Vlastně se mi zvedá žaludek ze mně samé, nesnáším se, nesnáším tuhle věznici. A to nejhorší, pomátla jsem se. Ale nejlepší je, že stále chci, aby ve světě vládla spravedlnost.

Stereotyp a myšlenky. Tyhle dvě věci vás tady mohou absolutně zničit. Někdy byste nejraději byli bez myšlenek, ale zase je to jediné, co tu máte. A vzpomínky, také vás mohou dělat šťastnými nebo vás zničí. Se stereotypem nic dělat nemůžete, ten nedělá nic jiného, jenom ničí a ničí. Proto byste někdy raději zemřeli, od čehož nemáte daleko.

Buď se vzdáte a necháte se tím vším náporem úžírat, nebo si řeknete, že to nemá cenu a jen tak se z toho neposerete. Budete bojovat. Nezáleží na tom, jestli to někam dotáhnete, hlavní je, že si stojíte za svým. Jak začnete dělat, co vám poručí ostatní, jste ztracení. Ale v některých případech se tomu nevyhnete.

***

Už nebylo takové šero, místnost naplnilo světlo. Ubývá čas, měla bych něco vymyslet... Ještě pár hodin, které představovaly nekonečnou věčnost, až všichni budou spát... Musím to udělat. Za pokus nic nedám. Možná to nevyjde, možná si všichni dělají jen srandu. Je to nepochopitelné, ale převládá touha věřit Adamovi. Musím to risknout.

Z přemýšlení mě vytrhnlo pootevření zástrčky, hodili nám jídlo. Sakra, proč zase myslím na jídlo? Hladově se pustím do chleba, jako kdybych tři dny nejedla. Moc k tomu nechybí, ale už bych na takový režim měla být zvyklá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Casion Casion | Web | 4. ledna 2014 v 13:45 | Reagovat

Pekná kapitola, ten list od Adama bol pekný a som rada, že mu pravdivo odpísala :-)
Plánovanie úteku veru nie je vôbec jednoduché, som zvedavá, čo sa z toho napokon vykľuje...

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 4. ledna 2014 v 17:12 | Reagovat

Krásná kapitola.. Jsem zvědavá, co ji na to Adam odpoví, nebo jak mu to tam nakonec dá. A samanta není jediná, kdo je zmatený, protože to jsem i já! :-) No už se těším na další kapču..:-)

3 Elizabeth Fallen Elizabeth Fallen | Web | 4. ledna 2014 v 17:40 | Reagovat

Skvelá kapitola! Úplne sa vžívam do Samanthinho prežívania. :D Už sa teším na pokračovanie a som zvedavá ako na ten list zareaguje Adam...

4 Calla Calla | 4. ledna 2014 v 19:00 | Reagovat

:DD Prý: Proč zase myslím na jídlo? :D To mě rozesmálo. Ale jinak je to opravdu super kapitola! :) :D

5 Kačíí Kačíí | Web | 5. ledna 2014 v 10:00 | Reagovat

Úžasná kapitola, tahle povídka se mi hrozně moc moc líbí... jsem zvědavá jak to dopadne s tím Adamem a doufám, že spolu prchnou :) :)

6 Ami Ami | E-mail | Web | 5. ledna 2014 v 10:19 | Reagovat

Páni! Je to úžasné, ale nevím o co go :D Musím si přečíst předchozí kapitoly! Vypadá to moc dobře! Je to naprosto úžasné!

7 Angela QuickBow Angela QuickBow | E-mail | Web | 5. ledna 2014 v 20:38 | Reagovat

Od Ewilline chcem aj ja bannery, ale jaksi som sa ich ešte stále nedočkala :P Ale pekná kapitola, som zvedavá ako to bude ďalej :)

8 Wiky Dream Wiky Dream | Web | 6. ledna 2014 v 19:48 | Reagovat

Tak to mě zajímá jak to s tím dopisem udělá a hlavně co jí odpoví, začíná to být celkem drsné, už se těším na pokračování

9 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 12. ledna 2014 v 11:55 | Reagovat

Úžasná kapitolka:-) hrozně mě zajímá jak to dopadne s tím Adamem:D už se těším na další!:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama