Prosinec 2013

Žár zelených očí - 9. kapitola

30. prosince 2013 v 19:59 | Angela |  Žár zelených očí
Nebudu to moc okecávat, tuto skvělou kapitolu psala Ilonka. Moji kapitolu nečekejte moc brzy, sice mám teď spoustu času, ale jsem děsně líná a nemám na nic náladu. Vůbec na nic. Všechno odkládám na poslední chvíli... To je ale jedno, pokusím se ke psaní dostat co nejdřív, ale nic neslibuji.
Tak si užijte čtení!

Devátá kapitola

Utíkám dál a dál. Větvičky pode mnou rupají a každý prasknutí se rozléhá lesem. Bojím se, že mě to prozradí. Při běhu se mi vlasy zamotávají do větví stromů, oblečení se mi zahákuje za trní keřů. Neztrácím čas opatrným odděláváním a jen škubu. Na mnoho místech mám už proděravěné oblečení, skrz které na mě fouká studený vítr. Je mi zima i teplo zároveň.

Nohy mě bolí, nemůžu popadnout dech, ale bojím se zastavit. Bojím se ohlédnout. Co když za mnou pořád běží? Co když se přibližuje? Panika mnou projede a já už to dál nevydržím. Padám na tvrdou zem a třesu se. Ne zimou, ale strachem a beznadějí. Tenhle psychický nápor už moc dlouho nevydržím. Skrz díry v oblečení mě bodají kameny, větve a všechno možné do těla, ale už to nevnímám. Bolest jde mimo mě. Necítím nic.

Když už ležím pár minut na zemi, třes ustává a já se pomalu uklidňuji. Opatrně se posadím a naslouchám zvukům kolem mě, zda neuslyším přibližující se kroky toho muže. Všude je hrobové ticho. Ani ptáci nezpívají. Jen já vydávám zvuky, které se rozléhají. Snažím se moc hluku nedělat, ale když jste zmrzlí na kost a vaše motorika jaksi nefunguje, jde to špatně. Přesto se snažím co nejtišeji vstát ze země. Na druhá pokus se mi to i povede. Stojím a neodvážím se ani hnout. Bez dechu naslouchám.

Smysl

28. prosince 2013 v 12:54 | Angela |  Poetická duše
Při svitu hvězd
v ulici chladné,
za sebou nést
svědomí zrádné.

S vládnoucí samotou
mezi oblaky,
s nezvanou prázdnotou,
snažit se věřit v zázraky.

Snahou se
přesvědčit,
věřit
a neptat se.

Jenže to nejde,
hledat dál
u pustých skal,
ze smyslu sejde.


Proč?

26. prosince 2013 v 22:45 | Angela |  Poetická duše
Ta slova
neměla být vyřčena.
Přišla zloba,
chce být nechtěna.

Proč?
Zbývá se ptát.
Proč?
Není o co stát.

Proč
zbyl jen zmatek?
Proč?
Spleť vybledlejch zvratek.

Nevím...
Nechci...
Přestaň se ptát...

Dřepím
v kleci
a nechci spát.

Uvadla radost,
uvadly květiny.
Každičká hloupost...
Nevnímat hodiny.

Vánoční anděl

23. prosince 2013 v 13:36 | Angela |  Povídky
Tuto povídku jsem psala už asi měsíc zpátky do jedné soutěže, kterou jsem nakonec stejně propásla. Tématem byly Vánoce, byly zadané i slova, které se v povídce měly vyskytovat: Vánoce, zima, jmelí, zebra, dýně a okno. Myslím, že se slovy jsem to vymyslela celkem dobře, snad se vám tato hodně krátká povídka bude líbit.

Jinak bych vám všem chtěla popřát krásné prožití svátků... Já to tento rok ani moc nevnímám, jsou to pro mě normální dny... Všechno s Vánocemi mi i trošku leze na nervy, stromeček, světýlka, dárky... No nevím, nebaví mě to. Ale jsem moc ráda, že u nás tento rok bude i babička s dědou, bude to fajn...

Přeji pěkné počtení!

Lež

19. prosince 2013 v 20:53 | Angela |  Myšlenky
A pak se ptáte: Proč? Proč lidé lžou a proč vůbec říkají něco, co tak nemyslí? Ano, lež je možná k něčemu důležitá, ale je až ponižující, když vám někdo zalže a informace se nesou dál a dál. Nakonec se dostanou tam, odkud přišly. Zajisté, že budou popírány a jedině vy budete vypadat jako ten špatný. Nakonec si uvědomíte, že jste řekli něco, co jste tak vůbec nemysleli, ale už je pozdě a nezbavíte se té pochybné nálepky. Řeknete si jediné - nesmíte moc mluvit, škodí to, a nesmíte věřit. Nikdy.

Sirentmort - 4. kapitola

14. prosince 2013 v 15:59 | Angela |  Sirentmort
Konečně jsem se odhodlala přepsat další kapitolu na blog. Co bych k ní tak mohla říct... Je hlavně o Samathiných myšlenkách. Zmatených myšlenkách... Jsem zvědavá, jak se vám bude líbit. Za jakékoli názory a krititu budu ráda.

Čtvrtá kapitola

Další dny se vlekly hrozně pomalu, bylo to úmorné. Šílené utrpení pro někoho, kdo se nechce s nikým vybavovat a jenom se snaží přežít. Také si jako šílenec připadáte, když celý den ležíte v posteli a hledíte do zdi nebo zkoumáte detail pavučin. Potom se na chvíli zvednete, najíte se dle možností a opět ulehnete. Nemůžete dělat nic, no dobře, jenom hledět, spát, jíst a ležet. Možnost, že bych si mohla s někým povídat, pro mě není moc vyhovující způsob, jak si zpestřit stereotyp a brzy přišli i ostatní na to, že si se mnou moc nepopovídají.

Schody

12. prosince 2013 v 18:05 | Angela |  S foťákem v ruce
Ano, opět jsem něco slibovala, ale nakonec přináším úplně něco jiného. Samozřejmě, že fotografie z XIII. století budou, ale dnes jsem měla chuť přidat pár fotek, které už mám dlouho v počítači...


Jednoho dne jsme ve škole v hodině informatiky konečně nechali nudných prezentací a dostali jsme za úkol vydat se fotit památky po naší Brtnici. Nejdřív jsem se vážně pokoušela fotit památky, ale nakonec to byly květiny a jiné věci, které jsme vůbec fotit neměli.

Učitel se domluvil s farářem a nám bylo umožněno vyšlapat schody na kostelní věž. Místo toho, abych fotila ten výhled (který byl pokažen tím, že všude byla auta) jsem po chvíli začala fotit schody. Zkrátka by se také mohly považovat za památku.


Fotografie se mi líbily hlavně jako černobílé, ale třeba tato není vůbec upravená. Ostatní se mi prostě líbily hlavně v černobílé... Nechci se chválit, ale tohle je po dlouhé době, co se mi líbí nějaké fotky, které jsem fotila. Ale pořád nejsou dost dobré.


Hrozně moc bych chtěla nový foťák(zrcadlovku!), s tím, co mám (docela bych souhlasila s tou negativní recenzí tady) si stále moc nerozumíme... Ale asi to bude tím, že ho neumím pořádně "vyladit" a ani fotit. Tyto fotky jsem fotila foťákem, který si můžeme půjčovat ve škole...


Jako poslední mám fotku, u které mám pocit, že jsem ji možná až moc upravila. No nevím, na jednu stranu se mi líbí a není ani tak přiupravená, ale možná bych s tím upravováním mohla ubrat, nemyslíte? Já vážně nevím...

Jako štěstí a smutek

9. prosince 2013 v 20:50 | Angela |  Poetická duše
Nejdřív jsem měla v plánu zveřejnit článek s fotografiemi z koncertu, ale jaksi se mi vůbec nic nechce..., takže přidávám další báseň. Je taková zvláštní, psala jsem ji na téma do projektu 55 básní, ale rozhodla jsem se, že se projektem nechám jenom inspirovat a využiji nějaká témata.

Kapky deště
bubnují do oken.
Stékají ještě,
schovej se pod deštníkem.

V hlubinách moře
u pustého ostrova,
příliv a odliv,
jen stále dokola.

Příliv se střídá s odlivem,
zvládá to s velkým obdivem.
Kéž změnu poznat v zárodku,
než bolest vystoupne z náhrobku.

Nejde to...
odliv vrátit.
Hleď na to...
jak příliv ztratit?

Podoby štěstí a smutku
jsou jako střelba z luku.
Jaký šíp nás dneska zasáhne?
Připluje jako voda, kterou neznáme.

Kapky bubnují
čím dál víc.
Deštník to nespraví,
dej si říct.

Posel

6. prosince 2013 v 15:00 | Angela |  Poetická duše
Něco se víří
ve vzduchu.
Už není štěstí,
neber ho za ruku.

Popel a prach,
ztracená víra.
Zoufalý strach,
do srdce díra.

Žalostný zpěv,
nekvete květ.
Na rukou krev,
upadá svět.

Naléhavý pláč,
měsíce zář.
Děravý plášť,
pořád se ptáš.

Něco přijde
a ty to víš.
Nic nepřejde,
pocitů se nezbavíš.

Jsi sama,
kdo mračno vidí.
Schovaná
před zraky lidí.

Hluboké tóny varhan,
na okno usedá havran.
Potom se vzduchem rozlétne,
roznese zprávy nepěkné.