Sirentmort - 3. kapitola

24. listopadu 2013 v 13:44 | Angela |  Sirentmort

Třetí kapitola

Ulička se rozšiřuje a začínám cítit ten známý pach krve. Určitě tu někde skladují mrtvoly, protože pach se stále zvyšuje, až je mi málem na zvracení. Upadnu ještě několikrát a podstoupím další rány biče, snažím se však zachovat chladnou hlavu a plahočím se dál. Zpomalujeme v tempu, pokračujeme k šedým dveřím, ze kterých se odlamují třísky. Divím se tomu jednání, odepnou mi pouta a postrčí do místnosti. Hlavou mi bleskne nápad, mohla bych se pokusit uniknout... ale za zády mám ještě pořád dva obry, takže se nemohu vrátit ke dveřím a jiné možnosti útěku nejsou.


Postaví mě před stůl, za kterým sedí zvláštní muž. Přejede mě svýma malinkatýma očima barvy šedi a následně si pozorně přečte prohlašovací trestní list. Chvíli si sám pro sebe mumlá, až se mu chvěje knír stejné barvy, jako oči. Znovu mi pohlédne do obličeje, nejspíš zkoumá, co se děje za mým zamračeným výrazem. Vidí snad tu vyděšenost? Když si v hlavě udělá rozsudek, tak promluví.

"Slečno, povězte, zabila jste ji?" Jeho hlas je hluboký, ale příjemný.

"Ne, pane." Odpovídám po polopravdě.

"Pane, nevšímejte si toho! Ona lže!" Vykřikne jeden z obrů, ale nevytáhne bič.

"Ticho, Ralphe! Vás jsem se na nic neptal." Odvětí nazlobeným, a přesto vážným tónem ten zvláštní muž.

Zhluboka se mi zadívá do vykulených očí a povídá: "Věřím vám." Potom se mému pohledu vyhne.
"Ralphe, odveďte ji na sedmnáctku." Zatváří se rozhodně.

"Ale pane, to nejde! To nemůžete! Vždyť... představovali jsme si něco mnohem horšího, nějaký krutý trest. Toto je nic..." Ralph je neodbytný.

"Jsou v tom magické síly..." Zvláštní muž má najednou úplně jiný hlas. "To ony za všechno mohou..."

"Jak můžete něco takového vyslovit!" Druhý obr začne zuřit.

"Zlé síly!" Ukáže kolem sebe. "Jsou všude kolem nás..."

"Kdyby to jen slyšel kterýkoli městský radní, věřte tomu, měl byste velké problémy!" Vyprskne po zvednutí zvláštního muže za límec. "Nejradši bych vás zabil, okamžitě!"

Zatímco se tam ti tři handrkovali, nedalo mi to nesledovat dveře na chodbu. Už, už jsem byla téměř na odchodu. Nejdřív jsem si jenom představovala, že se ke dveřím blížím a najednou to byla realita. Jenom poslední krok, otevření dveří a mám na půl vyhráno. Na půl... Vnímala jsem jenom svoje kroky, všechno okolo bylo pryč, chtěla jsem jít a to čím dál víc... Poslední výkřiky, co jsem slyšela, byly: "Ona utíká!" Potom mě někdo něčím praštil do hlavy. "Vždyť vy jste ji zabil!" Vykřikla opět ta samá osoba. A potom byla tma. Černá a hluboká, nekonečná...

***
Opět ležela v prázdné místnosti. Vypadala úplně stejně, jako ta, ve které se nacházela před tím. Blikající světla, špinavá postel, zápach i slepená krev ve vlasech. Jenom to bylo v jiné části Sirentmortu. V té obávané druhé části plné opravdových hříšníků. Přezdívalo se jim vrazi.
Místnost však nebyla úplně prázdná, ani postel nebyla jediná. Na špinavých postelích tu a tam posedávali lidé. Někteří jedli chutně vypadající plesnivý chleba nebo pili krásně zakalenou vodu, vyžívali se ve svých depresích a občas prohodili nějaké to slůvko. Žádný z nich však nevypadal jako vrah. Samantha již nabila ztracené vědomí, nespala moc klidně, každou chvíli si něco mumlala, pořád dokola Její spánek mohl vypadat klidně, ale ve skutečnosti ji pronásledovaly děsivé sny o hlubinách Sirentmortu a hrozivé budoucnosti.
***
Trhnutím jsem se probudila, až zavrzala postel. Právě jsem se ve snu musela potýkat s křičící Kim, která mě pronásledovala při úniku ze Sirentmortu. Zajímalo by mě, jestli taková místa, které jsem viděla ve snu, opravdu v jeho hlubinách existují. Zrovna jsem si chtěla oddychnout a s buchnutím se znovu položit do postele, ale všimla jsem si, že na mě někdo zírá. Dokonce čtyři páry očí.

Nevěděla jsem, co dělat, pozdravit je, nebo si jich vůbec nevšímat? Dělat, že je nevidím? To by bylo dost hloupé, určitě si už všimli mého pohledu. Zůstala jsem sedět jako opařená, žádný z nich nevypadal nějak hrozivě a už vůbec ne blonďatá dívka, která byla určitě mladší, než já. Právě já jsem byla jediným člověk, který vypadal hrozivě, s těma slepenýma vlasama od krve… a šaty mi už naštěstí vyměnili, tak to zase tolik hrozné není. Naštěstí nevidím svůj obličej. Myslela jsem, že se zblázním, pokud nikdo z nich to ticho neprolomí. Jsem tak překvapená z jejich vzhledu… Nakonec mi pomohl muž, či chlapec, menší postavy s pihami na tváři.

"Ahoj." Pozdraví mě veselým pronikavým hlasem. "Jsem Mike a tohle je Melissa, Jake a támhle to je Adam." Ukázal postupně na ostatní. Mell a Jake zamumlali něco jako pozdrav, jenom Adam pořád ležel na posteli naproti té mojí a koukal do stropu. "A ty jsi…"
"Samantha, Samantha Moneyová."

Zase to trapné ticho… Kdyby se tak všichni vrátili ke svým dřívějším činnostem, které i tak stály za houby, ale ne, oni musí civět. Počítají snad s tím, že jim vyklopím celý trestní rejstřík? Sklopím oči k zemi a jsem šťastná… Mike si však pokoj nedá, později zjistím, že snad ani pusu neumí zavřít.

"Samantho, pověz… Proč tu vlastně jsi?" Zvědavě se na mě zadívá.

"Ehm… sama nevím."

"Jak to? Je to tajný, nechceš to říct?"

"Není na tom nic tajnýho, jenom… ani nic zajímavýho." Stále shlížím k zemi.

"Zabilas někoho?" Zeptá se tvrdě.

"…"

"Mikeu, přestaň!" Vyjede náhle Adam, ale neodtrhne oči od stropu. "Nech ji být."

"Proč? Připadá ti, že je stejná jako ty? Taky nedokážeš říct, co jsi udělal…"

"Nebudu nic vykládat takovýmu cvokovi, jako seš ty…" Další hypnotizace sropu.

"Já? Já že jsem cvok?!" Jeho hlas dostane podobu pisklavého dítěte. "Podívej se na sebe, podívej se na ni! Tak zabila jsi někoho?!"

"Tak… napůl." Také si lehnu a zadívám se do stropu.

"Napůl? A… aha." Ušklíbne se.

"Nevšímej si ho, Sam." Adam poprvé odtrhne pohled od stropu a upře ho na mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama