Sirentmort - 2. kapitola

24. listopadu 2013 v 12:47 | Angela |  Sirentmort

Druhá kapitola

Klečela na tvrdé zemi a šeptala nesrozumitelná slova. Její hlas stále nabýval na hlasitosti. Křičela: "Maare ´iv´ livri!" A to pořád dokola. Nemohla jsem se jí podívat do očí, měla je úplně zkrvavené. Po chvíli se úplně zalily krví, stékala jí po obličeji, po šatech a nakonec i po zemi. Byla jsem úplně v šoku, který jsem však nechtěla dávat najevo. Krčila jsem se v rohu u mříží a potlačovala výkřiky. V životě jsem nic takového neviděla. Všude se dál rozléhal jekot: "Maare ´iv´ livri! Maare ´iv´ livri" Už jsem myslela, že nehodlá přestat. Počítala jsem s tím, že za chvíli spadne na podlahu a bude po ní. Ani jedno z toho se nestalo.


Přišli podráždění obři, aby ji zlikvidovali, ale to už byly její oči a vše okolo bez poskvrny. Odvedli ji do mučírny. Byl to jen okamžik, ale byla jsem v takovém šoku, že jsem se na útěk nezmohla. Potom to bylo čím dál zoufalejší, Kim krvácela a křičela každou půlnoc, bylo to útrpné. Přes den byla úplně mimo, očividně si nic nepamatovala. Byla úplně jiný člověk, než když sem přišla. Z těch výkřiků jsem měla noční můry, byla to hrůza. Pokaždé, když ji z očí začala vytékat krev, jsem myslela, že umírá. Nevím, co se dělo potom, její oči se vrátily do normálu a lehla si do postele.

Říkala jsem si, že bych se ji mohla pokusit z toho záchvatu probrat, ale co kdyby se jí potom něco stalo, kdyby se nedej bože neprobrala vůbec. Ale proč to nezkusit… Když ji to jednou zase popadlo, netušila jsem, co mám dělat. Mluvit na ní? Třást s ní? Zkusila jsem tu první možnost a když mě přes ten její křik nebylo slyšet, i tu druhou. Bylo to děsivé, křičela jsem, třásla s jejím tělem a přihlížela na to, jak krvácí. Pořád vykřikovala: "Maare ´iv´ livri!" Dokud krev proudem nevytékala i z jejích úst. Vsakovala se nejen do jejích šatů, hůř jsem na tom byla já (tedy čistotou). Všude byl cítit pach krve, Kim se složila k zemi a zkrvavené já zíralo s otevřenou pusou. Stalo se to v jednom okamžiku, ale teď, když jsem tam stála nad jejím tělem, mi to připadalo jako nekonečné hodiny, dny a roky.

Vždyť já jí vlastně zabila…
Odvedli mě do mučírny, prý jsem vražedkyně. Jsem vražedkyně, když jsem jí přitom chtěla jenom pomoct? Neměla jsem to dělat. Marně jsem se pokoušela obhájit, nikdo mě nebral na vědomí. Ale vždyť je to pravda. Zabila jsem ji… Sice omylem, ale je to tak. Jsem vrah.

Donutili mě svléknout se do naha a s potupou se dostavit před mučitele. Bičovali mě tak dlouho, dokud jsem na těle neměla krvavé šrámy a nepadla s prosbami na zem. Jenom se mi smáli a nechali toho po chvíli, když jsem nehybně ležela a nevydávala žádné zvuky. Měla jsem chuť zemřít, než přežívat toto. V tomhle případě mě ale netrestali pro nic za nic, byla jsem vinná. I kdyby mě bičovali sebevíc, tu vinu ze mě nedostanou. Bylo mi ještě hůř, než před tím, čemuž se nelze divit. Jak kdyby ze mě vyráželi duši…

Měla jsem hodně špatné svědomí, a ještě horší, když jsem se dozvěděla jednu zprávu. Dovlekli mě do jakési kanceláře (naštěstí mi vrátili mé zakrvácené šaty) a pod výhrůžky dalšího bičování jsem musela podepsat svoji zprávu o… o přesunu do druhé části Sirentmortu.

Co? Děláte si ze mě srandu? Tak teď už jsem oficiálně vražedkyně. Tázavým pohledem se otočím na jednoho z obrů, který se jenom ušklíbne. Rozhodnu se, že nedám najevo strach ani překvapení. Dá mi to hodně práce, protože to, co je na papíře, mě překvapí hodně.

Obávaná duševně nevyrovnaná Samantha Moneyová surově napadla svoji společnici v cele- Kim Weirdovou. Celou vraždu měla pečlivě naplánovanou, proběhla v noci 6. 9. 1998. Zavražděná byla několikrát probodnuta nožem v oblasti břicha. Při vraždě Samantha fanaticky vykřikovala nesmyslná slova, která zněla nějak takto: "Není přežití!" Potom utrpěla psychické zhroucení.
Zaměstnanci Sirentmortu souhlasí s tím, že fyzické potrestání nestačilo, a proto navrhují přesunutí nebezpečné vražedkyně do druhé části určené pro osoby podobné úrovně.
Obžalovaná ať potvrdí svoji vinu a přesunutí podpisem.
"Ale vždyť! Tohleto nejde!" Vykřiknu naštvaně.

"Mlč! Dělej, podepiš to!" Vyjede na mě jeden z obrů.

"Ale-"

"Nebo bys radši bičováníčko? Stačí říct, můžeme si to zopakovat. A klidně trošku tvrději, aby ses nedoplazila ani do hrobu. Je to na tobě. Zase se zašklebí a tentokrát k tomu přidává hrozivý smích.

"Já- "

"Tak co bude?!" Jeho obličej zrudne zlostí.

Bez přemýšlení skloním hlavu a podepíšu se. Následně mi to připadá jako největší hloupost, jakou jsme kdy udělala. Jsem tak hloupá… Kam zmizelo mé bití za pravdu? Větší hlouposti jsem v životě nečetla. Možná jsem duševně nevyrovnaná, ale ne tolik, abych někoho zabila. Jaký nůž?! Sakra! Jak by se ke mně dostal? Co to je za žvásty? Já jsem něco vykřikovala? Jak to, že o tom nevím? A jestli někdo něco vykřikoval, byla to Kim a nebylo to: "Není přežití!", ale "Maare ´iv´ livri!" Vztek se mnou úplně otřásá. Asi jsem se fakt psychicky zhroutila… Ale nezavinila to ta nešťastná náhoda.

Nejvíc mě na tom štve ta nespravedlnost. Nikdo se vás neptá, jak to doopravdy bylo, jste jen bezprává věc. Dělají si s vámi, co chtějí. Právo v dnešním světě zkrátka neexistuje. K čemu tedy život je, když nemůžete smyslně žít, nemůžete nic. Raději zemřu za pravdu. Křičí to ve mně o právo. Mám chuť vykřičet všechny ty křivdy a hlouposti. Nejde to vydržet… Ale i kdybych křičela sebevíc, tak se nic nezmění, nemá to cenu. Nechci se vzdávat, nikdy… a to znamená, že někdy prostě musím podstoupit situace, které jsou mi úplně proti srsti. Moje duše to na jednu stranu bere jako prohru… Hlavně se nevzdávat.

Táhnout ubohého člověka úzkou tmavou chodbou, to by dokázal každý. Někdo má však úctu a hrdost. Jeden z obrů jde za mnou a druhý přede mnou, i kdyby byli hubení, tak bychom se tam společně nevešli. Na rukou mám pouta a musím se nechat popohánět bičem. Slzy mi tečou po tváři, cítím se potupená a zklamaná za svůj ústup a pořád ještě jako vrah. Nedali mi ani čistější oblečení, pořád vypadám hůř, než řezník. Aspoň mi to dává drsnější vzhled, ale jenom navenek. Uvnitř jsem sklíčená.

Co mě jen čeká? Žalář plná podmračeně vyhlížejících osob? Možná tedy vypadám jako vrah, zapadnu mezi ně? Určitě budu jen černá ovce… opět. Tak dlouhý pobyt v Sirentmortu mi dodává pocit, že tam všichni třeba nebudou tak zlí, jak to vypadá… Můj případ to zcela potvrzuje. Je zbytečné nad tím zatím přemýšlet. Momentálně se nic nedozvím. Potom si určitě řádně rozmyslím, komu budu věřit. Hlavní je věřit v samu sebe.

"Tak dělej, sakra!" Vyjede na mě jeden z obrů a následně mě udeří bičem.

"Au!" Syknu bolestí a vyhrknou mi slzy. Podlomí se mi kolena a zřítím se k zemi.

"Zvedej se!" Začne mě zvedat za pouta a neustále mumlá nějaké nadávky. Po zápěstích mi stéká krev, ale nevšímám si toho. Po pár pokusech se postavím na nohy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama