Sirentmort - 1. kapitola

24. listopadu 2013 v 12:43 | Angela |  Sirentmort

První kapitola

Ponurá místnost zela samotou, podlouhlá světla svítila vybledle a vydávala bzučivý zvuk. Místnost byla jinak prázdná, jenom v pravém rohu stála postel. Povlečení kdysi bylo bílé, ale teď dosáhlo šedivého nádechu a krvavých skvrn, také hodně zatuchle páchlo, kdo by se však obtěžoval s jeho praním. Pod znečištěnou pokrývkou ležela malá postava. Neobvyklá poloha s rozhozenými končetinami nasvědčovala tomu, že se nejspíš nachází ve stavu bezvědomí. Levou nohu měla úplně pokroucenou a obě ruce natažené za hlavou. Do obličeje jí nebylo vidět, byl zabořený do potrhaného polštáře. Nejvýznamnější dojem poskytovaly dlouhé vlasy barvy havraního peří rozhozené na polštáři.


Ta dívka ležela nehnuta celých třicet šest hodin bez známek života. Po té dlouhé době jako by její tělo zasáhl elektrický proud, spíše dlouhotrvající křeč. Začala se třepat, když v tom to ustalo… Pomalu se otočila, zvedl se jí hrudník a ze rtů vyšel vzduch. Už dýchala. První známka života… Za chvíli otevřela i velké hnědé oči, její tvář působila podvyživeně, hodně vystouplé lícní kosti a ty oči tak hluboko zasazené a přitom vykulené. Působila neskutečně zmateně, jak by asi bylo vám, probudit se v prázdné místnosti připomínající horor. Oči s rozmazanou černou tužkou a tmavými kruhy vykulila ještě více, byla by začala křičet, ale v ústech měla sucho a pachuť krve, vydala jen zvuk připomínající sýpání při astmatu.

Už se natolik probrala, že se začala zabývat myšlenkou, jak se sem vlastně dostala. Události několika hodin měla temně zamlžené. Pamatovala si pouze na ne moc něžné zacházení jejich věznitelů, dál kolem toho byla tma. Pronásledovaly ji jenom hororové sny, které ovšem nebyly reálné. Problém nerozlišování reality byl na tomto místě zcela pochopitelný, nedokázal to nikdo z těch, do tu byl uvězněn.

Dalších pár hodin seděla dívka na posteli a zírala do prázdna jako v transu. Vybavovala si, kde se nachází, nedokázala si to však připustit. Tohle nebyla jen tak obyčejná věznice, bylo to něco mnohem horšího. Sirentmort - blázinec pro úplné cvoky, kteří mnohdy ani cvoky nebyly. Jenom třeba vyslovili svůj názor nebo projevili zájem o jiné náboženství, než je křesťanství, anebo se jakýmkoliv způsobem nepohodli s městskými radními. Často to bylo velice nespravedlivé, ale muselo se uznat, že někteří byli opravdoví šílenci i vrazi. Nikdo ale nemohl Sirentmortský blázinec nazývat vězením, aspoň ne před městskými radními.

K běžným zvyklostem Sirentmortu patřilo mučení. Zaměstnancům dělalo značné potěšení bičovat právě ty, kteří byli v podstatě nevinní nebo nemohli za svoji bláznivost způsobenou věčným trápením z různých ztrát. Platilo pro ně heslo - Čím víc násilí, tím víc potěšení a peněz. Hlavně peněz. V žádném jiném městě neměli tak hloupé radní, kteří by za toto platili. Byli tak posedlí brutalitou, že se často chodívali dívat do kamerové místnosti v Sirentmortu, aby se mohli pokochat pohledem trpících chudáků. Nikdy se však nepřišli podívat přímo do mučírny.

Sirentmort byl vlastně rozdělen na dvě části, v podstatě na ty blázny a ta druhá na vrahy. Ano, přestože tam byli i ti, se vězení nemohlo nazývat vězením. Do té druhé části se moc nechodilo, nikdo z nich by si to vlastně nepřiznal, ale obři, neboli zaměstnanci věznice, se jich báli. Nebo si jen radši vylévali vztek na těch nevinných.

Tohle všechno kolovalo ulicemi města. Někdo to považoval za úplné báchorky, ale někteří tomu věřili. Vynášeli to ti, kteří už údajně s Sirentmortu byli a jako hodně z mála se jim podařilo uniknout.

***
Hrobové ticho prolomily hrubé hlasy obrů a hlasité bzučení rozsvícených světel na chodbě, ozývaly se i výkřiky osob za mřížemi. Občas hodně fanatické. Pozornost padla na nového vězně, byla to vysoká žena zhruba ve věku třiceti let. Uchvátily mě její dlouhé vlnité vlasy, které zářily jako oheň. Obr odemkl zámek na železných dveřích mé věznice a ty se s hlasitým skřípáním otevřely. Možná jsem měla šanci na útěk, ale neměla jsem v plánu ji využít, byla jsem na to moc slabá a stejně jsem po nedávné smrti matky neměla žádný domov.

Obr ženu naposledy švihl do zad bičem a bezcitně ji pohodil na zem. Zajíkla se, když dopadla na zem, ale nekřičela. Vypadal podivně klidná. Vrata se opět zabouchly, zámek klapl a obr se odšoural pryč. Před odchodem si ale neodpustil nenávistný pohled. Žena vstala a po chvíli pokukování jí podala ruku.

"Ehm… Ahoj, jmenuju se Kim." Představila se a udělala malou úklonu.

"Těší mě." Jako by mě tady mohlo něco těšit. "Já jsem Samantha." Pousmála jsem se.

"Proč jsi vlastně tady?" Připadalo mi docela drzé, ptát se člověka, kterého znáte tři minuty, na takové věci.

"Na tom nezáleží." Ukázala jsem na jedinou postel. "Můžeš si lehnout, pokud ti nevadí ta krev. Já se spokojím s betonem."

"Och, děkuji. Je to milé vzhledem k tomu, že jsi tu byla dříve. Můžeme se střídat."

"Ále, to nestojí za řeč. Promiň mi to, ale už půjdu spát. Tak dobrou." Nejsem typ lidí, co se neustále s někým vybavuje. Na tvrdý beton jsem byla zvyklá, nevadilo mi to.

"Dobrou…" Vleze do té ušpiněné postele.

***
Jako každé ráno mě vzbudil rachot pootevírání dvířek na obsluhu. Do cely nám bez obtěžování špinit talíře hodili dva naplesnivělé krajíce chleba a dvě sklenky zakalené vody. Mělo nám to oběma vystačit na celý den, ale mé tělo si na to již zvyklo. Naštěstí to dnes nevypadalo na jejich oblíbenou zábavu, promítat nám na videu, jak sami jedí maso, čerstvý chleba a popíjí chlazené pivo. Někteří se na to dívali dost špatně, chytal je záchvat vzteku, a tak obři měli akorát další důvod k dalšímu bičování.

Všechno to probíhalo stejně jako vždycky, hodili vám jídlo a pokud jste měli štěstí, tak nepřišlo žádné bičování. Zbývalo jen doufat, a to každičký den. Přestože jsem se všelijak bránila bičování, ubližovala jsem si sama. Nemohla jsem u sebe mít nůž, stačily mi dlouhé nehty, kterými jsem se až do krve škrábala po celém těle, hlavně na rukou. Vybíjela jsem se tak zlosti, strachu a zklamání. Uklidňovalo mě to.

Rychle jsem se natáhla pro jeden plesnivý krajíc, než po něm začali lézt brouci a začala jsem uždibovat po malých kouscích. Dalo se to jíst, když jste si zvykli. I s vodou jsem neměla problémy, chudí lidé takovou pili i na svobodě. Nečekala jsem od toho dne žádné zvláštnosti, s novou uvězněnou jsem neprohodila téměř ani slovo. Nedokázala jsem se přemáhat, byla jsem zvyklá zírat do blba a nemluvit, klidně celé dny v tahu. Ano, asi jsem vážně blázen, ale udělala ho ze mě tato věznice a nikdo jiný. Mohla jsem být ráda, že jsem na vlastní oči poznala, že neblázním sama, ale události téže noci ve mně zanechaly spoustu otázek. Bylo to hodně děsivé, nezažila jsem snad nic podobného, od té doby, co jsem tady.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama