Kruegrova báseň

20. listopadu 2013 v 19:11 | Georgina |  Poetická duše
Když sama jdu lesem,
otáčím se s děsem.
Všude samé nástrahy,
otáčím se na strany.

Bloudím sama, ztarcená,
zděšná a zmatená.
Kdo se tady za mnou plíží?
duchové i netopíři.

Támle v houští za rohem,
čeká Krueger, s ním i sen.
Za chvíli mě dostane,
bude po mně, to snad ne!

Už slyším jeho výsměšný hlas,
říká: "Sakra už stůj! nemám čas!"

Vytahuji z kapsy nůž,
pokouším se vzbuditi,
stihnu to dřív,
než mě chytí?
Začínám se potiti.

V tom se ozve zvláštní zvuk,
a já něco uvidím.
Na proti mě otvírá se,
hrob Kruegrovy matky...

Amanda z něj vyleze,
naštvaně se rozhlíží.
"Co to synu zase děláš?
Zalez zpátky do hrobu!
Ještě jednou tě tu chytím,
udělám ti ostudu!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama