Balada ztracených duší

19. listopadu 2013 v 17:17 | Georgina |  Poetická duše
Tělo bez duše bloudí krajem,
ztracené mezi stromy, mezi krutým hájem.
S nepřítomným výrazem ve tváři,
ponuře hledá, však se nedaří.

Zraněné duše v koutě trpí,
bylo by lepší skončit smrtí.
Čekají na těla, až se jim vrátí,
než holou smrtí se v prachu sklátí.

Obě strany ztratily kontakt,
nic je už nedokáže nadobro spoutat.
Ten krutý trest budou si odbývat,
s horlivým umíněním, že vrátí se čas zpívat.

Duše zhřešily proti pravidlům,
odsouzení přišlo následně, tváří k záhybům.
V životě nenajdou si cestu ke svým tělům,
nikdy nebudou blíž ke svým nositelům.

Mizí světlo slunce, víří se prach,
v hlubinách duše nastává strach.
Začíná noc, odbíjí půlnoc,
ve tmě se nenajde ztracená pomoc.

Všude je ticho, nezpívají černí ptáci,
odsouzené duše nekalý trest právě splácí.
Není vidět na krok, nesvítí měsíc,
ztracené duše do dálky hledíc.

Kde jsi? Ach bože, kde jsi?!
Ozývá se z hrdla křik.
Nenechej mě na pospas. Kde jsi?
Bůh, ten už je dávno pryč.

Duše trpí čím dál víc,
trpí za spáchaný hřích.
Bez těla jsou v nevýhodě,
v smrti nepřející nepohodě.

Nikdy nespatří světlo smrti,
ani dálnici do pekel.
Celý nesmrtelný život prožijí v kruté změti,
bloudící však bez těl.

Až půjdete kolem hřbitova,
všimněte si tmavých oblaků.
Zrak váš se k nim přímo přiková,
k změti duší, k černým přízrakům.

Nejsou vítáni ve svém těle,
v pekle též jsou nepřátelé.
O nebi řeč nikdy nebyla,
brána se sama zavřela.

Duše navždycky tiše bloudí,
přejte jim ať nezabloudí.
Trpí v koutě, radš by smrtí,
tož právě to... nic je neusmrtí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama