Andělé noci - 6. kapitola

20. listopadu 2013 v 19:45 | Georgina |  Andělé noci

Šestá kapitola

Zbabělec

Nevěřila mu, ale copak by si dělal legraci z takových věcí? Sice ho moc neznala, byla si však jistá, že by to nedělal. Tvoje matka je naživu…Ta slova zůstala viset ve vzduchu. Monica byla v šoku, jednu chvíli přemýšlela i nad útěkem v domnění, že je Chris blázen. Místo toho na něj začala civět s otevřenou pusou a nepředstíraným údivem. Jak vůbec může vědět o Moničině rodině?



"Ty jsi… ehm, neutekla? Pronesl obdivně, jako by se tomu divil.

"No, neutekla… Měla bych snad?" Zeptala se i přes to, že oběma bylo jasné, co měla v plánu.
"Divím se… Neříkej mi, že si myslíš, že jsem normální a nechtěla jsi odsud pryč." Upřímně se na ni zadíval, zase se začala ztrácet v jeho očích, zářící dokonalá zelená barva…

"Nemyslím si, že jsi blázen, tedy… nemyslela jsem si to, dokud jsi mi nepověděl toto. Hm… jak vlastně víš o… o…"

"O tvojí rodině? Víš, asi nebyl dobrej nápad začít zrovna takhle. Nevím, proč jsem to udělal, asi jsem se chtěl přesvědčit, jestli jsi dostatečně silná, tak, jak působíš." Začínal se mračit. "Ale teď už vím, že to určitě zvládneš. Nelam si hlavu s tím, co říkám, sama později přijdeš na to, o co jde." Najednou začal nějak pospíchat, až se dal do běhu.

"Ale Chrisi, počkej!" Rozběhla se za ním. "Musíš mi to přeci vysvětlit! Proč si o tom začal mluvit? Vrať se!" Bylo jí do pláče, to ji sem zavedl jenom kvůli nějaké legraci? Nemohl mluvit vážně…
Ztratil se z dohledu, uslyšela jen plachtění křídel ptáka, který musel být obrovský. Za chvíli ustalo, buď byl už příliš daleko, nebo letěl tak lehce, jako anděl. Jako anděl, kterého tehdy spatřila, pokud to nebyl jenom sen.

Ještě chvíli se ohlížela kolem sebe, doufala, že se Chris vynoří mezi stromy a všechno pořádně vysvětlí. Sedla si na pařez, přehodila nohu přes nohu a doufala dál, až doufat přestala úplně.
Nevěděla, jestli se má vrátit domů, nebo do školy, ale ta možnost domova byla lákavější. Chris ji bezpochybně zklamal, co měl znamenat ten výstup? Přeci jenom měla pocit, jako by to nějak souviselo s tím andělem, i když o ničem takovém Chris nemluvil. Shrnula si to do tří bodů, anděl, osůbka v plášti a Chris. Všechno bylo tak tajemné, rozdílné, ale i související. Tajemná zahalená žena souvisela zajisté s těmi listy, s tím, který jí sama darovala i s tím druhým, nalezeným pod stromem. V útržcích se píše o její matce a věta o navždycky okřídlených bytostech… každému by asi došlo, že může jít o anděly. Chris je do toho zapletený také, určitě by mohl vědět víc podrobností, jinak by přeci nezačínal mluvit o její matce.

Domů došla s pocitem více vědomostí, které získala, ale k čemu jí to bylo, když si je nedokázala podrobněji srovnat vedle sebe? V jejích myšlenkách zavládl ještě větší zmatek, než byl před tím. Nevěděla, co přesně se Chris pokoušel říct. Její matka je naživu… Potom si myslel, že uteče, ale proč? Spíš se mu ani nedivila, nejdřív tak přeci chtěla zareagovat. Myslel si, že není připravena na jeho informace? Asi ano, ale jak jinak měla zareagovat… mohl být rád za její reakci, že vůbec zůstala. Zklamal ji, nevysvětlil, co měl na jazyku.

Trápilo ji špatné svědomí, nedokázala se vcítit do jeho situace. Jak by se asi chovala ona? To nedokázala posoudit, protože vlastně nevěděla. Křivdit nikomu nechtěla… Špatně se jí dělalo i z pomyšlení na školu, nebyla omluvena a ani nechtěla tetu o omluvení prosit. Asi těžko za ní může přijít a říct: "Hele teto, napiš mi prosím omluvenku, nebyla jsem ve škole, protože mě Chris Carter zatáhl do lesa, ale nakonec utekl, takže to bylo zbytečný." Musela uznat, že to znělo divně a nevyhnula by se ani případným otázkám.

***

"Monico, jak to, že jsi doma tak pozdě?" Teta stála na chodbě a upírala na ni nezvykle přísný tázavý pohled

"Cože? Pozdě?" Tak dlouho tam přeci nebyla, vždyť před chvílí bylo ráno… "Ehm… byla jsem přeci na kroužku tvůrčího psaní." Neznělo to moc přesvědčivě, lhaní nebylo její silnou stránkou.

"Aha, to potom ano. Jsem ráda, jestli tě to baví, je hezké mít nějakého koníčka. V poslední době jsi taková uzavřená…" Asi čekala, kdoví s čím se jí Monica nesvěří.

"Neboj, nic mi není. Asi si už půjdu lehnout, jsem unavená." Pokusila se o důvěryhodný úsměv.
Nemohla spát… opět, převalovala se a každou chvíli si upravovala polštář. Cítila pod ním něco tvrdého, vydávalo to šustivý zvuk. Něco jako… papír! Byl to papír! Prudce se posadila, rozsvítila lampičku na nočním stolku a vytáhla list papíru zpod polštáře. Bylo na něm černou propiskou napsáno její jméno. Písmu nechybělo daleko k dokonalosti, neznala nikoho, kdo takhle nádherně píše. Pomalu psaníčko rozevřela, aby zjistila jeho obsah.

Ahoj Monico,
Promiň mi to moje chování, takhle jsem začínat vůbec neměl. Chtěl bych ti to zítra pořádně vysvětlit, přijdeš prosím po škole do lesa? Byl bych moc rád…
Chris

Co má znamenat tohle? Bylo by to úplně něco jiného, najít ten dopis třeba ve schránce, ale v posteli?! Tohle už není normální… Nic dalšího nenasvědčovalo k tomu, že by někdo v místnosti byl. Jen bylo docela chladno… mohlo za to otevřené okno. Že by se samo takhle pootevřelo, nebo mu pomohla teta? Anebo Chris? Připadalo jí, že už nemá žádné soukromí. Kde najde nějaký kus papíru příště? Ve sprše?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama