Andělé noci - 5. kapitola

20. listopadu 2013 v 19:44 | Georgina |  Andělé noci

Pátá kapitola

Nečekaná informace

Tak dost, uklidni se, nebádá sama sebe Monica. Určitě jsi ten list vytrousila při zpáteční cestě domů. Ale vždyť já domů nešla, protože jsem nikde nebyla! Jak je to možné, proč si nic nepamatuje? Kde se tedy vzaly ty listy papíru? Kvůli přehnanému množství otázek ji rozbolela hlava, ale přemýšlela dál. Bylo by logické vytrousit cestou domů jeden list papíru na zem, to ano, hloupé je však to, že si žádnou cestu nevybavuje. Radši si zakázala přemýšlet nad tajemnou cestou a osobou, hlavně chtěla zjistit, jestli jsou v lese ještě další části deníku, nebo spíš kroniky.


"Copak, nechutná ti?" Diví se zklamaně teta Barbara u stolu s večeří.

"Ale ne, je to moc dobré. Jenom nad něčím přemýšlím." Popravdě chuť jídla ani nevnímala.
"Tak se netvař tak zklamaně a nervózně, pak to vypadá, že vůbec nemáš chuť k jídlu." Jen kdyby nějakou měla.

"Promiň teto, je to vážně vynikající." Nemyslela to ironicky, jídlo jí opravdu chutnalo, ale nechápala to tetino nadšení pro něj.

"To jsem ráda, jen se pořádně najez." Usmála se a nepřítomně se zahleděla do časopisu o vaření.

"Ehm... teto, nevíš něco o…" Ne, tak s tímhle začínat neměla.

"O čempak, broučku?" Se zájmem povytáhne obočí, ale stále hledí do časopisu.

"Hm… vlastně o ničem, pusť to z hlavy." Doufala, že to teta nebude chtít dál rozvíjet.

Naštěstí byla plně zabraná do nějakého receptu, a tak to přešla bez povšimnutí. Monica se rozhodla nepozorovaně odejít, měla stále o čem přemýšlet a potřebovala si nachystat pár věcí do školy, i když s tím si vůbec nelámala hlavu. Byla z lesa docela unavená, usnula velice brzy, přestože to neměla v plánu.

Další den začal zcela normálně, nepociťovala nic zvláštního, ani neobvyklého. Zrovna se chystala nastoupit do přecpaného autobusu, kde se už nedalo ani hnout, ale otočila se po zvuku hlasu, který volal její jméno. Otočila se moc prudce, až zakopla o obrubník, ležela by přímo na zemi, kdyby ji nezachytil Christian Carter. Nebyl to náhodou on, kdo na ni volal? Ten hlas by poznala i kdyby byl sto metrů daleko… Zahleděla se mu do těch velkých zelených očí a potlačila touhu po polibku, radši hned uhnula pohledem.

"Ahoj Monico, já… chtěl bych ti něco ukázat." Pronesl a tajemně se usmál.

"Ahoj Chrisi." Nebyla schopna slova. "Zrovna teď?" Na nic jiného se nezmohla.

"No… víš, vysvětlím ti to až potom. Až bude ten správný čas…" Až bude ten správný čas? Při těchto slovech ztuhla, znovu se jí vybavila ta vzpomínka na tajemnou ženu.

"Dobře." Promluvila nejistě. "Kam tedy půjdeme?"

"Uvidíš povedu tě." Znovu se usmál a v očích mu to zajiskřilo.

Chvíli váhala nad tím, jak to udělá se školou, bude svoji nepřítomnost muset nějak vysvětlit, nebo zpracovat tetu, která se bude velice divit, proč nebyla ve škole, aby ji omluvila u ředitele. Na jednu stranu v sobě měla ten kus slušné školačky, ale nedokázal se srovnávat se společností Chrise Cartra, který ji právě vede cestou do neznáma. Nemohla tomu uvěřit, ještě nedávno se ani nezdravili, byli téměř cizí a potkávali se jenom ve škole, ani do stejné třídy nechodili.

Je to zvláštní pocit, ale šťastný, zvlášť, když Monica zjišťuje, že se s ním báječně povídá. Téměř zapomene na to, kam jdou, dokud nesejdou po pěšině k Měsíčnímu lesu.

Ráda by se zeptala o co tedy jde, ale smíří se s tichem doprovázeným zvuky přírody. Určitě by se znovu dočkala odpovědi v podobě "Ještě není ten správný čas" nebo nějak podobně. Už ji tahle slova nebavila poslouchat, vedly ji ještě k většímu zmatku, jako předtím. Nedokázala však vydržet to hrobové ticho, a tak nakonec promluvila.

"Nechceš mi už konečně říct, kam přesně jdeme?" Otázala se nedočkavě.

"Přeci do Měsíčního lesa, copak to tu nepoznáváš?" Odpověď naštěstí pojal humorně a ne tím stylem jak čekala.

"Hm, velmi vtipné, ale už by jsi mi to říct mohl." Poznamenala. "Nemám ráda čekání." Ještě dodala.

"To jsem si všiml… Neboj, už tam budeme."

" No hurá…" Nechápala, proč je najednou tolik netrpělivá, nikdy to tak nebývalo.

Po dalším zdlouhavém mlčení dorazili k Měsíčnímu rybníku. Pohled na jeho průzračnou hladinu ji uklidňoval, což se o Chrisovi říct nedalo. Bylo na něm vidět, jak je roztržitý, určitě se mu nechtělo něco vysvětlovat. Monica nebyla hloupá, už od chvíle, kdy ji zastavil u autobusu jí něco říkalo, že půjde o tu záležitost s kronikou a možná to má co do činění s tajemnou osobou v plášti. Byla si plně jistá, že je to tak.

Obešli Měsíční rybník a pokračovali směrem mezi stromy. Monica se začala rozhlížet do jejich korun, něco hledala. Byl to ten stromový domek, který viděla tenkrát ve snu (nebo byla vzhůru?). Nevěděla přesně, na kterou stranu se má podívat, ale po chvilkovém pátrání ho spatřila… Není možné, že tu minule nebyl, teď ho přeci vidí, má ho přímo na očích.
Chris si všiml jejího pátrajícího pohledu a potichu pomluvil. "Víš, bývá tu jenom někdy, mizí… Dokážou s ním manipulovat pouze oni."

"Oni? Koho tím myslíš?" Měla už nějaké chabé tušení, ale chtěla si být na sto procent jistá.
"Vždyť víš, máš ty útržky z kroniky, ne? Nechceš mi snad říct, že jsi je ztratila!?" Z mírně zvýšeným hlasem otázal se a zvědavě na ni pohlédl.

"Mám, ale nerozumím tomu… Nechtěl by jsi se už konečně vyjádřit!?" Monica byla čím dál více roztržitá.

"To bych rád, ale nevím, jak začít…" Bylo zábavné sledovat, jak si neví rady, nad tím se musela pousmát.

"Začni, jak chceš… je to na tobě." Mírně se usměje a vyčkává.

"Hm, třeba bych mohl začít tím, že… že tvoje matka je naživu…."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama