Andělé noci - 4. kapitola

20. listopadu 2013 v 19:42 | Georgina |  Andělé noci

¨

Čtvrtá kapitola

Hledání



Monica seděla u stolu a nad rozsvícenou lampičkou pořád dokola četla nejspíš vytrhnutou stránku z nějakého deníku. Jestli na ní byl správný datum, znamenalo to, že je stará přes dvacet let. Bylo to možné, papír byl zažloutlý, písmo sem tam rozmazané a psané s takovými klikyháky, které se už dneska nevidí. Ale to neznamenalo, že by se nedalo přečíst, jen jí to nedávalo smysl. Anne Housebontová, tak se přece jmenovala její matka za svobodna... Ale kam byla přijata? Kdo je to Samuel Hegler, nějaký Seth a samotná autorka zápisku Amanda Settrová? Jaké tajemství má na mysli? Nikdy v životě neslyšela ani Pojem Smrťáci...

Hlavně si kladla otázku, proč jí zrovna toto chtěla ta zahalená žena věnovat. Nic moc se z toho nedozvěděla, jenom, že její matka byla v sedmnácti letech přijata do nějakého spolku nebo klubu, nic jiného si pod tím představit nedokázala. Mohla jenom dumat nad vypovězenými otázkami.

Pořád se ještě nedokázala vzpamatovat z té události v lese. Na to, že stále přemýšlela, byla zmatená jako nikdy předtím. Snažila se to zamaskovat, ale učitelé pozorovali její nepozornost v hodinách a dělali jim starosti i ty výrazné tmavě zbarvené kruhy pod očima. Byli zvyklí na Moničinu zamlklost, ale ne v takové míře. I Sandra o ni začínala mít starosti, pořád se z ní snažila vytáhnout důvod jejího chování, až to Monica musela svést na zamilovanost. Protože kdyby začala mluvit o té návštěvě lesa, zažloutlém listu a neznámé ženě, pomyslela by si, že je blázen. A také je zvyklá dodržovat slovo, ta žena jí přeci říkala, že ten papír nemá nikomu ukazovat a dokázala si domyslet, že k tomu nemá říkat vůbec nic.

"Neříkej mi, že se takhle chováš jenom kvůli tomu, že jsi zamilovaná!" Vypískla Sandra a zasmála se. "A kdo je tím šťastlivcem?" Dodala zvědavě.

"No... líbí se mi Christian, Christian Carter." Nebyla si jistá, jestli jí to má vůbec říkat. Zamilovaná do něj nebyla, jen se jí líbil. Ty krásné zelené oči a v nich nepřítomný výraz..., v tomhle si byli podobní. Nevěděla ani jak se chová, jestli je milý a hodný, jak vypadal, nebo naopak namyšlený usmrkanec. To druhé ale hned vyloučila, takhle rozhodně nepůsobil.

"Cože? Tobě se líbí Chris Carter? Co na něm vidíš? Je sice hezký, ale takový divný... Nemáme podobný vkus."

"Není divný, jenom takový zvláštní... A máš pravdu, podobný vkus rozhodně nemáme."
"Divný nebo zvláštní, to je jedno, jsou to stejná slova. Docela by jste se k sobě hodili. I ty jsi divná, totiž promiň- jenom taková zvláštní."

Konečně nastal víkend, nemusela se před nikým přetvařovat a hlídat svoji duchapřítomnost. Hned po obědě si vzala batoh se svačinou, zažloutlým listem a pár dalšími věcmi, vydala se do Měsíčního lesa.

"Monico, ty někam jdeš?" Zeptala se jí teta Barbara, když byla na odchodu.

"Jdu se projít do lesa, vrátím se brzy. Na večeři budu doma."
"Dobře, tak se brzy vrať. Nezůstávej tam do setmění."

Nelákalo ji to ani ne tak do Měsíčního lesa, musela k Měsíčnímu rybníku hledat ten stromový domek, kterého si tu ještě nikdy nevšimla. Bylo to až k nevíře, Měsíční les znala jako své boty. Dnes to tu rozhodně nemohlo být tak strašidelné, ticho ano, ale takové jiné... Rozhlédla se kolem rybníka, jestli tu náhodou nebude nějaký rybář, nejraději bývala sama, v něčí přítomnosti se necítila dobře a chodila brzy domů.

Všude kolem nebylo ani živáčka, aspoň se tedy mohla v klidu porozhlédnout. Když došla až za rybník byla zklamaná. V korunách stromu nebylo nic k vidění, žádný stromový domek, ani spuštěný žebřík, zkrátka nic. Byl to snad jen sen?, pomyslela si. Asi těžko, jinak by se jí do rukou nedostal ten papír. Je to vážně zmatené, proč jí vlastně ta žena dávala informaci o matce? Znala ji snad? Otráveně se obrátila k odchodu, ale zakopla při tom o vyčnívající kořen stromu a sletěla k zemi. Hned při dopadu si všimla nějakého žlutého papíru, který vypadal hodně povědomě. Natáhla se pro něj, rozevřela ho a nevěřila svým očím. Byla to další část téhož deníku...

"Monico, jsi v pořádku? Není ti nic?!" Ozve se hlas pana Leinera, manžela jedné kolegyně od tety z práce. "To byl ale zajíc, co?", hlasitě se směje, když mu Monica odpoví, že se nic nestalo. "Co jsi tam pod těmi stromy hledala? Snad ne houby!" Rozesměje se znovu, ještě hlasitěji.

"Ne, pane Leinere, jenom sháním nějaké květiny, ve škole děláme herbáře." Usměje se. "Co vy tady, jste na rybách?"

"Chodím sem snad kvůli něčemu jinému? To už bych ani nebyl já. Jak se má teta Barbara, pořád ještě peče?"

"Teta se má dobře, pečení ji nikdy neomrzí. Což mi připomíná, že už určitě čeká doma s večeří, měla bych jít."

"No jo, to bys měla. Tak ji doma pozdravuj..."

"Vyřídím, na shledanou."

Monica teď byla ještě zmatenější. Jsou snad někde po lese další části deníku? Tohle jí zřejmě vypadlo, když se vracela domů, i když si z té zpáteční cesty nic nepamatuje...

Na vždycky okřídlení...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama