Andělé noci - 2. kapitola

20. listopadu 2013 v 19:37 | Georgina |  Andělé noci

Druhá kapitola

Normální den

Bylo brzy ráno, ale už teď do oken pokoje svítilo jarní slunce a byl slyšet zpěv ptáků. Na ulicích roztávaly zbytky sněhu, které se leskly od slunce a přímo bily do očí. Nerušilo to žádné ježdění aut, jako to bývá ve městech. V malé vesničce Forestglow, kde Monica se svojí tetičkou bydlela, vládl neustále nerušený klid a ticho. Dalo by se hovořit i o míru, ale ten nebývá mezi některými sousedy dodržován.


Právě díky nerušenému klidu měla Monica svoje bydliště ráda a ani za nic by nevyměnila tu krásu přírody za zaprášené město. Nejraději chodívala na procházky do lesů, které obklopují téměř celou vesnici a okolní pole. Většinou běžela po lesní cestě a zpomalila až u Měsíčního rybníka, kde se posadila na trávu a chvíli si jen tak probírala myšlenky a užívala si pocit volnosti. Později si z batohu vytáhla rozečtenou knížku a zapomněla na celý svět. Vyrušilo ji až vyzvánění mobilu- to už ji sháněla teta, nejspíš doma čekala s lákající večeří.

Teta Barbara byla výborná kuchařka a hodně si na tom zakládala. Živila však pouze Monicu a tak její výtvory zůstávaly neoceněny. Možná ji to trochu mrzelo, chtěla být profesionální cukrářkou, ale byla skromná, radost jí udělalo už to, že chutná Monice. Taky si to zasloužila. Široko daleko nikdo nepekl lepší koláče a buchty. Monica neměla ráda jen tetiny koláče, ale i ji samotnou. Nikdy se na Monicu nezlobila, na to byla až moc hodná. V obličeji nosívala takový ustaraná výraz a když se Monica podívala do těch zářivých modrých očí, podobné těm, co sama měla, ani se zlobit nedokázala.

V ten slunečný den vstávala Monica velmi brzy, nechtěla později pospíchat, nesnášela když musela před pobavenými zraky cestujících běžet za autobusem a mávat na řidiče, aby zastavil. Párkrát už to zažila.

Nemusela u oken roztahovat závěsy, zůstávaly celé dny odtažené. Ráda se nechávala budit ranními paprsky slunce, připadalo jí to příjemnější než otravný zvuk budíku, který by po každém zazvonění nejraději vyhodila z okna. Sama nechápala, jak je možné, že se dokáže tímto způsobem budit bez zaspání (až na ty výjimky v podobě honiček). Počítala s tím, že se jí to jednou vymstí a autobus nezastihne vůbec. Asi by potom musela zůstat doma, ve vesnici by se nenašel, někdo ochotný, kdo by ji odvezl. Tetička by ji ráno vzbudit nemohla, pokaždé se vydá do krámu, kde pracuje a vrátí se až když je Monica ve škole. Někdy tam bývá i mnohem déle, protože si povídá s další prodavačkou paní Leinerovou, je to pěkná drbna a od tety pořád něco vyzvídá.

Monica sešla dolů po schodech, kde ji v kuchyni čekala snídaně- tetina vyhlášená bábovka s mákem a hrnek kakaa. Ke svačině má připravený celozrný chleba ze sýrem a zeleninou- školní klasika.

"Aspoň něco pozitivního." Pronese tiše a s chutí se zakousne do bábovky. Na dnešní den se netěší, čeká ji písemka z matematiky, na kterou se sice bedlivě učila, ale marně. Matematika nikdy nepatřila k jejím oblíbeným předmětům a neměla ráda ani pana profesora Klimptna. Byl neustále zamračený, snad nikdy ho neviděla usmívat se. Hrozný bručoun...

Netěšila se i proto, že dnes poslední hodinu mají tělocvik. Je to normální, mívají ho každé pondělí, ale zrovna dnes hrají basketbal, aby se tělocvikářka rozhodla, koho vybrat na zápas pro reprezentování školy. Bylo jí jasné, že nebude vybrána, ani o to nestála. Utrpení bylo už jenom to hraní v tělocvičně se spolužačkami. Zase se jí budou posmívat, ale nejhorší budou nadávky při hře. Měla toho plné zuby.

"Neboj se toho míče!"

"Monico, běž!"

"Co to děláš?!"

"Proč jsi mi nepřihrála!?"

Nejoblíbenějším předmětem pro ni byla čeština. Ráda psala slohové práce na různé témata, básničky a dokonce se nestyděla číst nahlas před celou třídou. Nikdo jí při tom nenadával...

K autobusové zastávce dorazila včas, autobus přijel až za pár minut. Zaplatila studentské jízdné a šla se posadit na své obvyklé zadní místo u okna. Kochala se místní přírodou, která se s blížením k městu ztrácela. Před příjezdem do školy se zastavilo ještě u jedné zastávky, Monica by se klidně dál dívala z okna, ale všimla si, že nastoupil Christian Carter. Byl to takový hodně zvláštní kluk, který nastoupil na Froustenckou střední školu teprve nedávno. Nikdy nezažila, že by nastupoval tady. S nikým se moc nebavil, ale se všemi vycházel dobře. Monice se líbily jeho zelené zasněné oči a vlastně byl celý hezký a tajemný. Zvlášt ta tajemnost Monicu přitahovala.

Všiml si jejího pohledu, na okamžik se na ni zadíval a usmál se. Monica jen zrudla a uhnula
pohledem. Když se na něj otočila podruhé, už se naštěstí nedíval. Proč se na něj sakra taky neusmála! Proč? Teď si o ní bude myslet, jaká je to namyšlená nána s nosem nahou, což není pravda. Ví jistě, jak by zareagovala Sandra, její jediná kamarádka. Udělala by ten ledabyle důležitý pohled a nahlas by zaječela: "Usmál se na mě Chris Carter! Usmál se na mě Chris Carter, chápeš to?!", potom by začala nadšeně výskat a Monica by si vedle ní připadala neskutečně trapně.

Ona byla jiná, trable s kluky si nechávala pro sebe. Sandra by se jí akorát vysmála. Sama by dělala událost z toho, když se na ni nějaký kluk podíval víc než deset sekund, ale kdyby s tímto přišla Monica, dostalo by se jí odpovědi, že Sandře se toto stává každý den a nikdy se s tím nevytahuje. Až na to s těmi kluky Sandra bývala dobrá kamarádka, která nezradí. Tedy... aspoň to si Monica myslela.

Čeština i ostatní hodiny utekly rychle, i matematika se dala přežít, ale pak přišel na řadu tělocvik. Monica se převlékla do svých černých šortek a červeného trička s logem školy. Bylo to neobvyklé, žáci nenosili školní uniformy, ale na tělocvik museli mít stejná trička, dívky červené a kluci modré. Stejně to bylo zbytečné, při každém kolektivním sportu si oblékli řvavě oranžové a zelené zapáchající rozlišováky.

Dnes to nebylo výjimkou, nejprve se rozdělily do družstev (Monica byla jako vždy vybrána poslední) a oblékly si smradlavé rozlišováky, které snad zatím tento rok nikdo nevypral. Začalo se hrát, družstvo, ve kterém Monica byla nebylo příliš silné. Bylo jasné, že nad Elliiným týmem nemají šanci. Ella byla v tělocviku nejlepší, Monica ji neměla ráda, ale to nebylo způsobeno závistí, prostě si nepadly do oka.

"Monico, tak se trochu snaž, ne?" Vykřikne Ella, když jí sebere míč, ke kterému se poprvé dostala a falešně se na ni usměje. Za ten úsměv by jí Monica nejradši vyrazila všechny ty křivé zuby.

"Neboj se, vem jí ten míč!" Křikne na ni jiná spolužačka.

"Já se nebojím!" Opáčí naštvaně Monica a rozběhne se za Ellou.

Míč se jí podaří Elle vyrazit z ruky, obě nečekaly, že by se to povedlo, ale nešikovně ho odrazí o její prsty. Hlasitě zakvílí a po kolenou se sklouzne na zemi.

"Co se stalo Ello?" Hned se u nich objeví učitelka.

"Ta kráva to udělala schválně! Mám něco s rukou, asi zlomené prsty. Jestli s tím nebudu moct jet na zápas, tak si to pěkně schytáš!", nadává a nebere ohledy na učitelku.

"Ale Ello, Monica to jistě neudělala schválně. Radši si hned po hodině zajdi k paní ošetřovatelce, aby se povívala, jestli nemáš nějaký prst zlomený. Opravdu to vypadá nepěkně... nevím, co bychom dělali, kdyby jsi na zápas nemohla jet."

"Pěkně jsi jí to natřela! Ty jo... jak se tvářila." Směje se Sandra, při odchodu ze školy.

"To nic nebylo, doufám, že s tím nebude nic mít." Namítá Monica, i když si v duchu myslí pravý opak. Jenom nechce, aby se Sandra nezmínila před Ellou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama