Andělé noci - 1. kapitola

20. listopadu 2013 v 19:35 | Georgina |  Andělé noci

První kapitola

Smrt blízkých

Monica Windersonová se od ostatních nijak nelišila. Byla hezká, ale nebylo jí naděleno sebevědomí a nedokázala si to přiznat. Měla krásně rovné dlouhé černé vlasy, ale vynikaly hlavně její hluboké modré oči jako studánky a jemné rysy obličeje. Byla štíhlá, spolužačky jí mohly závidět dlouhé hubené nohy, které toho dokázaly hodně uběhnout.


Toto bylo však jediné, co jí v oboru tělocviku šlo. Běhala sice rychle, ale nesnášela kolektivní sporty jako je basketbal a vybíjená. Hlavně při košíkové na ni všichni pokřikovali, jaké je nemehlo. Hodně jí to ubíralo na tom zbylém sebevědomí, ale nakonec se před okolním světem uzavřela, v tělocviku už se ani nesnažila a pohlížela na to všechno ze svých oblaků.

Už od malička byla tichá, hrávala si sama a ostatních dětí si nevšímala. Když začala chodit do školy, vyměnila hračky za knihy. Četla ráda, ve volném čase nedělala prakticky nic jiného. Milovala malého čaroděje z Bradavic- Harryho Pottera, který postupně dospívala a znala nazpaměť zážitky hraničářova učně Willa, který překonával všelijaké překážky.V těžkých chvílích postav v rozečtené knížce s nimi soucítila, připadala si jako součást děje.

Sama neměla moc lehký život, matka zemřela hned po porodu a otec to hodně těžko nesl. Začínal se z něj stávat alkoholik, chodíval po hospodách a Monicu zatím hlídala babička, která už byla hodně stará a nemocná.

Jednou, při pravidelné otcově návštěvě hospody čekala Monica za oknem ložnice, kdy se vrátí domů. Už ji to nebavilo, byla netrpělivá a rozhodla se, že si půjde lehnout. Nemohla usnout, tupě zírala do stropu, když v tom okamžiku si všimla prudkého pohybu za oknem, byla to taková tmavá šmouha. Vypadalo to jako nějaké zvíře, či létající člověk. Že by snad anděl?, pomyslela si tehdy, ale okamžitě tu myšlenku zavrhla, andělé přeci neexistují...

Rychle vyskočila z postele a rozběhla se k oknu. Uviděla něco, co v danou chvíli vůbec nemohla čekat. Před domem stálo auto, bylo v převrácené poloze a před ním... předním ležel Monicy otec. Myslela si, že třeba jen upadl kvůli opilosti, stávalo se to často, ale tentokrát to pravdou nebylo. Měl podivně rozhozené ruce a nohy, nehýbal se. Řidič auta ho nejspíš srazil. Zatím stál vedle auta a bylo vidět, že panikaří. I přes okenní skla mohla slyšet jeho výkřiky.

Vypadalo to, že řidiče muselo vyděsit ještě něco jiného. Strnule se díval na noční oblohu a nemohl odtrhnout zrak. Najednou jako by do něj uhodil blesk, na nič nečekal a rozběhl se po cestě k lesu za městem. Nikdo se ho nepokoušel zastavit, nikdo tam také nebyl, až na vyděšenou Monicu, která po řidičově, dalo se říct po vrahově útěku, pohlížela z okna na něco temného.

Téměř se to něco vznášelo nad tělem jejího otce, takový černý oblak, který připomínal lidskou postavu s křídly. Nenápadně se ohlédl k oknu a zvedl se do výše, odletěl tak, jako se objevil.
Monica byla velmi vyděšená, dříve než stihla seběhnout po schodech dolů za babičkou, dorazilo před dům policejní auto a záchranka. Netušila, kdo ji zavolal, že by babička nebo ten řidič?

Jenže když přišla dolů, čekalo ji další nemilé překvapení. Babička nereagovala na její volání a tak se vydala rovnou směrem k jejímu pokoji. Pohled jí okamžitě padl k babiččině posteli, vypadalo to že spí, ale nereagovala ani na třásnutí a hlasité volání. Byla totiž mrtvá...

Kdyby to byl jenom otec, který se oni ani moc nestaral, ale i babička? To už na ni bylo moc. Po tvářích se jí začaly koulet velké lesklé slzy. Plakala potichu, ale procítěně. Bláhově si stále myslela, že babička jen spí.

Nabrala síly a volala: "Babi! Babi! No tak, babičko! Prosím tě, vzbuď se." Reakce se však nedočkala, uslyšela jen zvonek u domovních dveří. Byla to policie, která se ji potom následně snažila vyslýchat. Pan Reigl pokládal různé otázky týkající se nehody, ale Monica nebyla schopna vypovídat. Myslela na babičku a měla divný pocit z toho, že by měla prozradit to, co viděla venku.

Už v tomto věku byla velmi bystrá, položila si otázku, na kterou by před několika hodinami ani nepomyslela...

"Co se mnou bude?" Zeptala si pro sebe potichu, když ji strážmistr vedl do policejního auta.

Všiml si pohybu jejích rtů a tázavě se na ní podíval. Další myšlenky už jí probíhaly jenom v hlavě. Půjde do toho dětského domova, kde bývají děti až nelidsky trestány? Často o něm slýchávala od babičky, když zlobila nebo nechtěla dojíst večeři. Děti bývají práskány bičem, už jen kvůli tomu, že přijdou pozdě na snídani, oběd nebo večeři. Na pokoji musí přespávat po deseti a holky jsou spojeny s kluky. Nebo ji snad dají někomu do náhradní péče? Neuměla si představit, že by se o ni měl starat někdo jiný, než babička... Někdo úplně cizí? To by nesnesla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama